Logika tohoto výběru spočívala v tom, že jsme chtěli zažít hory, moře, památky, relativně i teplé počasí a málo turistů.

Výběr nás nezklamal, ba naopak nás naprosto nadchnul.

Co za to?

Cestu máme naplánovanou jako obvykle tak, že vyjíždíme cca ve 3:00 hodiny ráno z Prahy, abychom pak snídali již v Německu. Jedeme obvyklou trasou k jezeru Garda. Přes Plzeň, Mnichov, Innsbruck, Brenner, Bolzano a dál už záleží na cíli cesty. My jsme se chtěli zastavit na Gardě, kde jsme se po cestě vykoupali v ledové vodě, prošli se po Malcesine a zamířili do našeho jednodenního azylu – Castel Goffredo, což je vesnice asi 30 minut jízdy od jižní cípu Gardy. Druhý den nás pak čekal přesun pouze tříhodinový do našeho báječného ubytování v malé vesnici Volegno.

Apuánské Alpy jsou zelené pohoří zhruba 60 km dlouhé sousedící s mořskou hladinou, a proto je zde už v dubnu počasí vhodné plnohodnotné aktivní turistice s dětmi, i když na vrcholcích hor naleznete zbytky sněhu. Na české poměry je pohoří vysoké, nejvyšší horou je Monte Pisanino s 1946 m, na italské poměry je to výškový průměr. Výrazný vysokohorský charakter pohoří je zapříčiněn ostrými hřebeny a hlubokými údolími, které jsou zaříznuté do krajiny, která tak působí vcelku dramatickým dojmem.

Apuánské Alpy jsou spjaté především s těžbou mramoru, který se zde těžil již na přelomu letopočtu.

Carrarský mramor je celosvětově známá značka, mimo jiné z něj vytesal i Michelangelo svého Davida. Těžba mramoru pokračuje i nadále, pohoří je tak protkáno silničkami mířícími vzhůru do kopců, kde nalezneme několik lomů, které značně ukusují části vrcholků a někdy i celé vrcholky kopců a tím modifikují zdejší krajinu. Je to vlastně takový, svým způsoben, landartový projekt trvající dva tisíce let. Pokud jste fanouškem mramoru, je možné zde navštívit i aktivní lomy, podívat se do jejich útrob a zjistit způsoby dobývaní tohoto kamene. Na těžbu se můžeme dívat z environmentálního hlediska kriticky, jelikož fauna i flóra dostává zabrat, na druhou stranu možná i kvůli tomu je pohoří prosto významnému turistickému ruchu. Alespoň jsme tak v půlce dubna zaznamenali. Nicméně není to tak, že by pohoří bylo zahlceno tímto průmyslem. Pro trekové výlety bych asi nevolil kopce nad Carrarou, kde se těží intenzivně, avšak ostatní kouty tohoto neznámého pohoří nabízejí nádherné scenérie a poměrně nenáročnou turistiku.

Volegno

Naše vesnice Volegno je situována na konci údolí, asi 30 minut jízdy autem od pobřeží. Nachází se v srdci hor v nadmořské výšce cca 700m, autem se dál již nedostanete.

Bydleli jsme v malém kamenném stavení na samém okraji vesnice s opravdu impozantním výhledem na okolní krajinu.

Za domem již začínal les a stezka, která vás vedla vzhůru. V lesích naleznete pozůstatky těžby mramoru, staré zrezivělé stroje, různé nefunkční lanovky, většinou však jen opuštěné lomy a pár informačních cedulí o jejich historii. Avšak není to nic, co by ubíralo na kráse pohoří. Mimo jiné jsou hory protknuty i vzkazky o partyzánském boji místních za 2. světové války.

Až na vrcholky hor

Při rodinném výšlapu, kdy jsme se vydali na několikahodinový jednoduchý trek, jsme nejprve zdolali náš cíl, což byl vrcholek Col del vento 1229m, aby následně starší syn prohlásil, že bychom se měli pokusit o tu horu před námi – Monte Corchia 1678m. Vzbuzovala vcelku respekt a druhá půlka týmu se na to již necítila, a tak jsme se rozdělili. Abych pravdu řekl, byla to vcelku výzva a několikrát jsem se chtěl vrátit zpátky, ale cesta zpět se zdála být složitější než cesta vpřed. Na cestě vzhůru bylo opravdu několik míst, které byly trochu ožehavé. Museli jsme být ostražití a nekoukat příliš kolem sebe, ale pouze před sebe a mít jistotu následujícího kroku. Tuto cestu bych pro rodinný výlet určitě nedoporučil, nicméně vrchol jsme se synem zdolali a byli odměnění krásnými výhledy na celé Apuánské Alpy a nedaleké Středozemní moře.

Cinque Terre

Hodinu jízdy autem z Volegna se nachází město La Spezia a odtud se již vlakem během asi 20 minut dostanete do národního parku Cinque Terre, což je velký turistický hit celé Itálie. Jsou to právě ony barevné domky tyčící se na skalnatém pobřeží. Konkrétně 5 vesniček: Monterosso, Vernazza, Corniglia, Manarola, Riomaggiore. Na fotkách to opravdu vypadá báječně, ovšem na vlastní kůži je to již o poznání horší. I přes dubnový mimosezónní termín bylo turistů opravdu velká spousta a pohyb mezi vesnicemi, který je možný železničním spojením či po turistických trasách podél pobřeží, byl velmi skličující, jelikož na treku jste byli neustále v zástupu, ve vlaku nebylo k hnutí a v jednotlivých vesnicích to bylo asi úplně nejhorší.

Obležené restaurace, kavárny, výhledy i skaliska u moře. Zkrátka velká turistická atrakce se vším všudy, bohužel.

Fotky máme hezké, cíl cesty byl splněn. Nakonec bylo ale vcelku fajn koupání v letovisku Monterosso, která má větší písčitou pláž a i děti si užily chladné koupele. Moře bylo osvěžující, obzvláště po celém dni stráveném na stezkách, vlacích a především s davy lidí.

Praktické tipy:

Lepší by bylo si asi přivstat a být na místě třeba již mezi 8-9 hodinou. Vstup do parku je zpoplatněn, k tomu si pořídit určitě celodenní jízdenku na vlak, pro čtyřčlennou rodinu to komplet stojí cca 50 Euro na den.

Zjistit si taky jaké cesty mezi vesnicemi jsou otevřené, jelikož část z nich se neustále opravuje a pro veřejnost je uzavřena.

Ideální je také zaparkovat svůj vůz na nádraží v La Spezii, odkud přímo vyjíždí vlak směr Cinque Terre. Tady budete platit dle hodinové sazby. Nás to vyšlo na nějaký 18 Euro.

Pietrasanta a Lucca

Kousek od Volegna je menší městečko Pietrasanta. Krásné historické místo s uměleckým přesahem. Jelikož se nacházíme v oblasti plném mramoru, tak sochy a nejrůznější skulptury jsou v tomto městě na každém rohu a přirozenou součástí městského mobiliáře. Kousek od hlavního náměstí naleznete Bozzetiho Museum, kde jsou stovky moderních i klasických soch. V přilehlém kostele Saint Agostino byla toho času výstava současného umění.

Pietrasanta je město umělcům otevřené, veřejný prostor je plný uměleckých intervencí, celé město je galeriím pod širým nebem.

Rozhodně stojí za návštěvu.

Lucca už je město u něco známější a pokud se chcete vyhnout turistickým atrakcím typu Pisa či Florencie, tak Lucca je tou pravou volbou. Ne že byste zde na turisty nenarazili, ale ne v takovém měřítku jako v těch zmiňovaných.

Staré město Lucca je obehnané mohutnými hradbami, které v současné době slouží jako promenáda a z části je to taky jedna z mála zelených ploch v centrálním městě

Zeleň je součástí hradeb a poměrně široký bulvár dává prostor pro pěší, cyklisty i pro klidný oddech v parku či na dětském hřišti. Historická část města nabízí návštěvníkům desítky kostelů, plno galerií a pochopitelně i spousty kavárniček. Srdcem města je Piazza San Michele, kde se tyčí kostel San Michele in Foro, jehož fasádu zdobí nádherný žíhaný mramor. Zajímavé je také oválné náměstí Piazza dell´Anfireatro, které stojí na původním římském amfiteátru z 1-2. století p.n.l, který pojmul až 10 000 lidí. Pohled na náměstí je zajímavý především z ptačí perspektivy, proto doporučuji navštívit například věž Torre Guinigi vysokou 45 metrů, kterou rozhodně nepřehlédnete, jelikož na jejím vrcholu rostou duby.

Florencie

Ke zklamání, především tedy díky přítomnosti tisíců turistů, patřila i návštěva Florencie. Nečekali jsme, že město bude i koncem dubna takto přeplněno turisty. Proplétat se davy a jít v zástupu od památky k památce je opravdu velmi únavné. Tento způsob objevování a poznávání není tím, který by mne oslovoval a naplňoval. Florencii tedy navštívit v jiném termínu a ideálně bez neposedných dětí.

Toskánsko

Severní část Toskánska nás nadchla, především naše kouzelné vesničky v srdci Apuánských Alp – Pruno a Volegno. Pokud bychom však jeli do těchto míst na dovolenou k moři, byli bychom zklamaní, jelikož pobřeží od města Massa až k Livornu je plné barů, restaurací a placených pláží. Nicméně v dubnu nebyla sezóna a na pláži nebyl skoro nikdo, až na pár běžců a výletníků. A tak byl alespoň prostor pro fotbálek a trochu sportovních aktivit.

Na cestách mě vždy něco charakteristického pro danou oblast osloví. Buď se jedná o památku, přírodní úkaz nebo obecně historie dané lokality. A tak pátrám.

V Toskánku jsem se dostal do křížku s Medičeji. Bohatým a mocným rodem, který od 13. století byl významným hráčem na politické mapě nejen ve Florencii, ale i celého Toskánska.

Mimo jiné byli i velcí mecenáši umění a díky nim dochází k rozkvětu renesanční kultury nejen ve Florencii, ale v celé severní Itálie. Možná bychom neznali jména renesančním mistrů jako Michelangelo Buonarroti či Sandro Botticelli nebýt jejich mecenáše Lorenza Medičejského. S Medičeji se v Toskánku potkáte skoro na každém rohu – Vily a zahrady Medičejských v Toskánsku je název památky světového kulturního dědictví UNESCO (od 2013). Skládá se ze dvanácti vil a dvou zahrad po celém Toskánsku.

Sport

Co se týká sportovních aktivit, ty se smrskly pouze na pár ranních výběhů po kopcích za naším domem, kdy mě doprovázeli kamzíci a jinak jen ticho a klid. Důvodem pro snížení mého tréninkového objemu byl nadcházejí Pražský maratón 2023, který jsem chtěl dokončit v čase pod 3 hodiny. Avšak vzhledem k celkové maratónské nepřípravě, to byl cíl velmi odvážný. A povedlo se?

Zpět domů

Na zpáteční cestě jsme se zastavili kousek od Udinese ve vesnici Osoppo. Nijak zvlášť zajímavá vesnice, ale za to jsme narazili na velmi zábavné ubytování. Součástí byla totiž poměrně velká zahrada plná domácích zvířat, se kterými si náramně rozuměly naše děti. Druhý den ráno jsme vyrazili směrem domov se zastávkou u našeho starého známého jezera Lago di Cavazzo, kde jsme v minulých letech strávili také nějaký čas. Ideální místo s minimem turistů a dobrá základna pro výlety po okolí.

Náš trip po severním Toskánsku byl sice poměrně krátký, ale za to velmi intenzivní. Týdenní dovolená stačila skutečně jen o fous. Pokud příště do Toskánska vozem, tak s určitě více dny v zásobě. Stále máme v hlavě naši Sienu, kam bychom se po letech opět rádi vrátili. Itálie nás opět přesvědčila, že nás nemůže nikdy zklamat.

Článek Apuánské Alpy – Volegno – jaro 2023 se nejdříve objevil na jednokam.cz.