Náš vstup na fotbalový pažit: Otec a syn v jednom týmu

Někdy se věci prostě sejdou. V březnu 2025 jsme se s mým mladším synem Adamem rozhodli vyzkoušet fotbal v opravdovém fotbalovém klubu. Motivací bylo především nasměrovat jeho energii smysluplným směrem. Hledal jsem klub, který by byl blízko domovu a nevznikal by logistický chaos, který jsem kdysi zažíval se starším synem při trénincích na Dukle. A tak jsme zakotvili v Loko Praha – menším klubu z naší čtvrti Holešovic.

Jedna výzva, dvě role: táta a trenér

Ukázalo se, že klub právě hledá nové trenéry napříč kategoriemi. Neváhal jsem a nabídl svou pomoc. Výsledek? Stal jsem se asistentem trenéra u týmu U8 – tedy týmu mého syna. Zároveň jsme se s vedením domluvili, že mohu působit jako kondiční trenér napříč kategoriemi. Výzva, která mě nadchla.

Výhodou je i praktická stránka – hřiště máme pět minut od domova a kousek od školy, kam syn chodí. Ale to hlavní je jinde: mohu být přímou součástí jeho sportovní cesty. Místo toho, abych při tréninku postával jako rodič za lajnou a doufal, že všechno půjde dobře, teď běhám po hřišti se svými svěřenci. A co se týče zápasů? Trpěním za klandrem v roli rodiče jsem si se starším synem užil víc než dost. Teď si mohu užívat úplně nový druh utrpení – v roli trenéra!

Hravě, pestře a bez drilu

Ve své trenérské práci vycházím z přesvědčení, že základy se kladou brzy – ale ne silou a drilem. Děti v tomto věku jsou jako houby, nasávají vše, co jim nabídneme. Proto je mým cílem ukázat jim co nejširší spektrum pohybu, hravě, pestrou formou, bez drilu a bez stereotypu. Nejdůležitější je v tomto věk, aby je pohyb bavil.

Nepodporuji úzkou specializaci. Jen proto, že teď hrají fotbal, neznamená, že u něj zůstanou navždy. Mým úkolem je dát jim pevný, ale široký základ – schopnost koordinace, rychlosti, obratnosti a základní síly. Do tréninků zařazuji koordinační cvičení, úpolové hry i rychlostní prvky. Pohybová všestrannost je pro mě základním kamenem přístupu.

Neztratit jiskru v oku

Když děti běhají po hřišti s očima rozsvícenýma nadšením, je to pro mě největší ocenění. Ať už budou jednou hrát na velkém hřišti ve svém vysněném týmu, nebo si jen chodit kopnout s kamarády – důležité je, že v sobě mají vztah ke sportu. A já jsem rád, že mohu být u toho, abych jim tohle nadšení pomohl prohloubit. Nejen jako trenér, ale i jako táta, který je nablízku, když syn oslavuje vstřelený gól.

První zápasy a první lekce

Máme za sebou i první ostré zápasy. Se Sokolem Kolovraty jsme inkasovali dvacet branek a sami nedali ani jednu – těžký start a výzva pro nás trenéry . V dalším utkání proti Dolním Počernicím se náš výkon zlepšil, sice jsme prohráli 11:6, ale dokázali jsme si, že jsme schopni góly střílet. Dostavil se pokrok! Nutno řici, že výsledky opravdu zatím nehrají prim. Důležitější je chuť, radost a ochota se zlepšovat. A tu kluci rozhodně mají.